Zamyšlení nad střídavkou

 Rodina jako organismus

 Pod pojmem rodina si běžně představíme matku, otce a dítě (děti). Obrazně by se dalo říci, že je to složitý „organismus“, který je tvořen z originálních a osobitých bytostí. A stejně jako živý organismus prochází neustálým vývojem, který je možno rozdělit na typické fáze.

V první fázi, v tzv. době chození, před narozením dětí, jde o testování slučitelnosti povahových a charakterových vlastností obou dospělých partnerů. To je velmi důležité období, protože bez vzájemného poznání, pochopení a funkční spolupráce lze jen těžko později ustát každodenní realitu.

Po narození prvního dítěte přichází fáze druhá, velmi kritická a zlomová – kdy se dospělí ujímají role rodičů – mámy a táty. Příroda zde výrazně pomáhá ženám, neboť jejich role má biologický podklad.Vzhledem k těhotenství, porodu a kojení mají ženy tuto fázi velmi zjednodušenou, dítě je doslova částí jejich těla, po několik dlouhých měsíců byli v jednom těle, spojeni pupeční šňůrou, která v symbolické rovině přetrvává po celý život. Mužův podíl je „pouze“ v genetické výbavě, jejíž rozvoj je u dítěte pomalý a postupný. Stejně tak je to i s otcovským vztahem. Je třeba ho pomalu a postupně vytvářet a budovat. Tato skutečnost, spolu s tradičním pojetím mužsko- ženské role, se s největší pravděpodobností zasloužila o dřívější trend automatického svéřování dětí matce. Dnešní rozdělení rolí vykazuje jistý posun. Ženy- matky mají větší ambice i prostor pro seberealizaci, muži nastupují na mateřskou dovolenou, více uplatňují svá rodičovaská práva (ne vždy však i povinnosti).  Pro většinu malých dětí (cca do 3 let věku) však zůstává životní realitou, že nejbližším pečovatelem a člověkem vůbec, je jeho matka.

Další fáze rodiny se pak řídí dle vývoje prvního dítěte (rodina s kojencem, s předškolákem, s puberťákem…) a každá tato fáze má své specifické nároky a požadavky na všechny její členy.

Fungování rodiny je také do velké míry závislé na tom, jak fungovala původní rodina jejich dospělých tvůrců. Každý si v sobě neseme model partnerského chování, komunikační vzorce, strategie řešení problémů, výchovný styl a mnoho dalších přejatých aspektů vzájemného soužití. Vynořují se postupně, adekvátně fázím a situacím, do nich náleží. Bezdětný člověk často ani netuší, co vše se v něm dá do pohybu při narození potomka (při jeho prvním nezvladatelném pláči, odporu, úrazu, průšvihu…).

Je-li vztah mezi rodiči vyrovnaný a zralý (stejně jako jejich osobnost), pak vytvářejí bezpečný a láskyplný domov, v němž může dítě svobodně prožívat své dětství a spontánně naplňovat své vývojové potřeby. Míra rozvodovosti u nás a stále rostoucí počet porozvodových sporů je však smutným důkazem toho, že tomu tak mnohdy není. Důvodů je více, jedním z těch zásadních je ten, že partneři podceňují význam první-poznávací fáze, přehlížejí zásadní problémy (jako např. alkoholismus) a nedostatky (charakterové vady), naivně doufají, že se dítě stane nositelem změny v chování partnera. Dítě ale není žádný spasitel, je to svébytná bytost, spojující článek rodičů a závazek na celý život. Zvláště v počátku – po narození –  připomíná „vrženou bombu“ do krajiny stávajícího života. Byla-li stávající krajina jakž takž klidná, je zde předpoklad, že bude mít tendenci se zase zklidnit. Byla-li však již před „výbuchem“ rozbouřená a nestálá, pak dojde ke gradaci všech aspektů soužití.

Zjištění, že partner je někým úplně jiným, než se zdálo a čekalo je velmi bolestné. Mnohdy uplyne i více let, než je zřejmé, jaký dopad má nesprávná volba na život rodiny a především na budoucnost a perspektivu dítěte. A i když jsou důsledky a nutnost změny zcela zřejmé –  řešení je obvykle složité.

Děti potřebují mámu i tátu. Jsou jejich součástí a bez nich nejsou úplní. Pokud jsou dobrými rodiči, nikdo nepochybuje o tom, že je jejich přítomnost pro dítě nezbytná. Ne všichni rodiče však – z nejrůznějších důvodů – jsou dobří. A tady nastává problém. Je biologická příbuznost, legitimní rodičovství, dostačující pro  adekvátní rodičovské chování a výchovu dítěte?  Dle selského rozumu zcela absurdní otázka – nicméně dnes velmi aktuální. Proč je tak těžké přijmout skutečnost, že rodiče nejsou nutně a za všech okolností ti praví a nejvhodnější vychovatelé dítěte pouze díky biologické příbuznosti? Nezralý, egoistický psychopat jen těžko může předat svému potomkovi něco pozitivního do života, stejně jako život na „válečném území“ mezi dvěma znepřátelenými rodiči.  Bylo potvrzeno, že dlouhodobé konflikty rodičů mají mnohem pronikavější a destruktivnější vliv na děti, než samotný rozvod a případné odloučení od jednoho z rodičů. Výzkumy opakovaně a konzistentně dokazují, že děti v rodinách s jedním rodičem fungují adekvátněji, než v rodinách s oběma rodiči, jejichž vztah je silně konfliktní. Z dlouhodobého hlediska se jeví rozvod a svěření do péče jednomu rodiči v těchto případech často menším zlem.

Současný trend rozhodování o budoucnosti dětí míří úplně jiným směrem. Zcela se opomíjí důkladné prověřování rodičovských kvalit a vztahů s dítětem – právo rodičů je nadřazováno právu dětí. Za urputným bojem agresivních parterů  o dítě se často skrývá jen další týrání bývalého partnera. Dítě se opět ocitá ve zcela neadekvátní pozici – po úloze spasitele je z něj nyní nástroj pomsty. V očích násilného, psychopatického rodiče je odosobněno a stává se vysoce účinnou zbraní.

A co samotné dítě? Jak prožívá celou situaci, jaké jsou jeho kompetence a možnosti, kdo je na jeho straně? Uprostřed sporu rodičů, kterému nerozumí, prožívá dítě pocity naprostého zmatku, strachu, bezvýchodnosti a nezřídka i viny za celou situaci. Jeho chování a prožívání je těmito pocity paralyzováno. Odlišuje se od svých vrstevníků. Vztahové problémy v původní rodině vedou k dalším mezilidským problémům. Takovéto dítě může být vystrašený samotář či agresivní velitel, který šikanuje slabší i kamarády. Jestliže jeden z rodičů u něj (případně v celé rodině) vyvolává strach, může se stát jeho spojencem právě proto, aby se jeho hněvu vyhnulo, aby bylo na jeho straně. Děti bývají i cíleně manipulovány, aby přenášely nepřátelství druhého rodiče. Je to však tak extrémní  a nepřirozený postoj, že jej odborník může snadno identifikovat. Strach a odmítání jednoho rodiče však může mít i naprosto reálný základ, jak uvádí i Richard A. Warshak ve své knize Rozvodové jevy: „Děti, se kterými některý z rodičů zacházel krutě nebo které se staly svědky opakovaného násilného a nekontrolovaného chování, mají oprávněný důvod k tomu, aby se kontaktu s takovým člověkem vyhýbaly. Takové případy by nikdy neměli být zaměňovány za syndrom zavrženého rodiče.“ V těchto případech padá vina za odcizení na rodiče, který svým chováním sám děti zastrašil a odradil – i když to odmítá přiznat. Agresivní partneři totiž pravidelně odmítají odpovědnost za své chování, odvracejí od něj pozornost a svalují (velmi bravurně) vinu na druhého. Dr.Warshak velmi jasně upozornil na  nebezpečí plynoucí z vynucovaných kontaktů : „Pokud se dítě bojí trávit čas s jedním z rodičů kvůli jeho agresivnímu chování, nemá smysl snažit se pomáhat dítěti překonat strach, pokud bychom zároveň nepracovali s rodičem, nepomohli mu lépe kontrolovat své chování a nezajistili  prostředí, ve kterém by setkávání rodiče s dítětem mohlo probíhat bezpečně.“

Naprostá většina dětí hluboce lituje rozvodu a v skrytu duše či otevřeně si chce ponechat oba rodiče. Dokonce i opuštěné děti v dětských domovech a obětí týrání nezřídka své „hříšné“ rodiče hluboce milují. Zneužívané děti ve skrytu své duše nepřestávájí doufat, že se jim jednou dostane přijetí a lásky od člověka, který je týrá.

Jsou-li však děti dlouhodobě doma svědkem domácího násilí – nevyzpytatelných projevů zloby, nenávisti a agrese, pak neustále rozzlobeného, okamžitě trestajícího a do sebe zahleděného rodiče v zájmu sebezáchovy odvrhnou – a to aniž by na tom měl druhý rodič (ostatně většinou též v roli oběti) jakýkoli podíl.  V těchto případech je zavržení naprosto oprávněné a ospravedlnitelné – což Dr. Warshak ve své knize jasně zmiňuje. Zainteresovaní odborníci by měli znát jeho dílo komplexně, neomezovat se pouze na účelové citace bez správného kontextu.

Rodičovská role je jako jediná v životě nezastupitelná. Když  ji však rodič není schopen adekvátně plnit  – je lepší – v kritických fázích vývoje dítěte – jeho negativní vliv omezit. Nejde zde o negaci jednoho z rodičů,  jak je často rozvod a svěření dítěte do výlučné péče vnímáno, ale  pouze o zajištění bezpečné a nedevastující formy jeho vlivu.

 

Boj o dítě nemá vítěze…

Vyskytuje-li se mezi rodiči  vleklý konflikt často doprovázený projevy domácího násilí, jež nelze řešit dostupnými formami pomoci (rodinné poradny, mediace apod.) je nutno zahájit rozhodování o svěření  nezletilých dětí do péče pouze jednoho z rodičů soudem.

Jak ale správně určit, který z nich je dítěti citově bližší, jak změřit jejich rodičovské schopnosti, když ani přesně netušíme, co vše je tvoří? I osvícení soudní znalci přiznávají, že u nás  není dostatečně vypracován přístup ke kvalifikovanému posouzení možné rodičovské patologie. Mnohé soudně znalecké posudky to jen potvrzují (více níže).

Současný trend u nás, vyvolaný intezivní aktivitou několika skupinek bojovně naladěných otců prosazuje moderní pojetí střídavé výchovy jako automatického  řešení porozvodového uspořádání – se silným argumentem, že oba rodiče mají na děti stejná práva. Zdánlivě spravedlivý přístup ve skutečnosti udržuje nerovnováhu a nerovnost ženy a muže v jejich vztahu. V praxi to vede při rozhodování o svěření dětí do péče k upřednostňování práv rodičů nad zájmy a právem dítěte. Výsledkem je zcela absurdní situace, kdy rodičovo právo (s jeho vymahatelností) znamená pro dítě povinnost i za cenu závažného poškození jeho psychického i fyzického stavu.

Nabízí se zde otázka – pro koho je tato varianta prospěšná a užitečná? Pro dítě, o jehož další život  jde (či spíše by mělo jít) v tomto sporu – rozhodně ne.

I když dítě vyjádří svůj postoj, své přání, rozhodující slovo má soud. U soudu práva dítěte zastupuje kolizní opatrovník – sociální pracovnice. Ta by měla dobře znát rodinné prostředí a poměry mezi rodiči. Měla by se také zajímat o prožívání a přání dítěte. A především v jeho souladu pak vystupovat u soudu. Realita je však bohužel zcela jiná.  Práva dítěte v naprosté většině neobhajuje nikdo. Hlas sociální pracovnice je slyšet málokdy, když už, tak bývá nevýrazný, případně se přiklání k silnější straně. Není neobvyklé, že dítě je profesionály manipulováno (musíš mít tatínka rád/a jinak půjdeš do dětského domova), jeho sdělení jsou překrucována či je přinuceno k falešným výpovědím.

Ani soudní znalci, kteří mají soudu rozhodování usnadnit, to mnohdy nečiní, často jen přilévají do ohně sporu a zvláště u výskytu domácího násilí nejsou schopni pravou realitu vůbec posoudit. Prvek násilí nejčastěji zcela ignorují. Jejich závěry jsou nezřídka nepoužitelné (oba rodiče jsou shledáni kompetentní k výchově dítěte) nebo zhola nesmyslné, protože často vycházejí z neověřených informací, případně neberou v potaz kontext dlouhodobého týrání, jež se projeví v testech obětí.

Velmi přesně skrytou povahu těchto soudních sporů vystihl PhDr. Eduard Bakalář v Psychologii dnes č. 11 z roku 2009 :

“ Rodič žádající soud o svěření dítěte do výhradní výchovy zpravidla vyjmenovává nedostatky druhého rodiče a u sebe uvádí jen pozitiva. Když má slovo druhý rodič, dělá totéž. Náš soudní systém to vlastně žádá. Pravidelně slýcháváme, co ten druhý dělá špatně, co zanedbává, jak je dítě stresované, nedobře vychovávané, manipulované, popouzené, ohrožené atp. Při rozhodování dochází i k paradoxním výsledkům: povahově horší rodič nakydá na druhého více špíny a soudce pak svěří dítě rodiči, který při jednání vypadal „lépe“, tomu s horšími povahovými rysy. Mnohým však uniká podstata sporu. Jde o „vlastnictví“ dítěte. Tedy o to, aby právě nás dítě mělo ze všech lidí nejraději, abychom mu byli nejbližší osobou, abychom byli výhradními architekty jeho duše. Aby převzalo naše základní životní názory, postoje, hodnoty, tradice rodiny, z níž sami  pocházíme. “ Nelze nevidět, že pan doktor Bakalář zde zaměňuje rodičovskou lásku za majetnickou touhu a silný egoismus. Představa o vlastnictví dítěte je velkým omylem ( ale bohužel – shoduje se s častým mužským pohledem na dítě i na partnera) . Vychází totiž ze zcestné představy, že dítě představuje neforemný kus připomínající sochařskou hlínu, kterou rodiče a ostatní dospělí mohou formovat do libovolného tvaru, který považují za vhodný a správný. Děti  ale nepatří žádnému z rodičů, nejsou jejich majetkem. Nejsou ani tabulou rasou. Každé dítě je jedinečná osobnost, má svoji charakterovou výbavou, své schopnosti, názory, myšlenky a pocity. Jako takové má každé dítě právo na svůj svět, svůj prostor, svůj život. Dětská duše je sama sobě architektem, nepotřebuje indoktrinaci, manipulaci ani jiné nepřirozené postupy.

V ideálním případě (pro dítě) by oba rodiče  měli své dítě ctít a respektovat, poznávat a objevovat jeho povahu, sklony a zájmy. Dle toho pak přizpůsobit své výchovné postoje a cíle tak, aby to odpovídalo individualitě dítěte. Takové chování rodiče a způsob výchovy je v zájmu dítěte a  mohlo by být jedním z hlavních kriterií při posuzování rodičovské kompetence.  Lze z toho tedy vyvodit logický závěr, že necitlivý rodič nevnímá a nehodnotí dítě na základě jeho vlastních projevů, ale interpretuje jeho chování a projevy ve světle svých vlastních přání.

 

Střídavá péče (SP) aneb cesta do pekel

Institut společné a střídavé výchovy byl zaveden novelou zákona o rodině, v ČR od roku 1989.

Společná výchova : Soud nerozhodne o svěření výchovy jednomu z rodičů, ale pouze schvaluje dohodu rodičů o společné výchově.

Střídavá výchova: Jedná se o soužití jednoho rodiče a dítěte (nebo s více dětmi) po určité časové období (jeden měsíc, 14 dní či týden). Obvykle se dítě stěhuje z jednoho bytu do druhého. S tím je spojená změna prostředí, jídelníčku, režimu, zábavy, pravidel, slovníku i přístupu a životní filozofie. I když děti potřebují oba rodiče, působí tento režim v jejich životech (v závislosti na věku a charakteru dítěte) velký chaos, přicházejí o pocit jistoty a zakořeněnosti v jednom domově. Je nutno také zvážit zdravotní stav dítěte – SP není vhodná pro děti jakkoli handicapované, pro děti s poruchami chování či soustředění, u nichž je v jejich zájmu nezbytné upřednostnit stabilní prostředí a pevný řád.

V současně době je u nás SP mnohými odborníky vyzdvihována jako ideální řešení porozvodových možností. Jen málo prostoru a pozornosti je však věnováno podmínkám a nezbytným kritériím, bez nichž nemůže SP v praxi  fungovat (a bez nichž by tedy neměla být stanovována).  Skutečně fundovaní odborníci si jsou jasně vědomi toho, že SP  má svá úskalí a nebezpečí, že existují závažné kontraindikace jejího stanovení. Mezi nejdůležitější zásady by mělo ptařit to, že ji nelze stanovovat bez pečlivého zmapování a vyhodnocení dosavadního vývoje rodiny (tzn. historie vzájemného chování a způsobů komunikace mezi členy rodiny), aktuálního stavu a reálných rizik dalšího vývoje. SP totiž klade mimořádně velké nároky na kvalitu a  funkčnost komunikace a spolupráce rozvedených rodičů.

Partneři, kteří se nenávidí, nedůvěřují si (což je speciálně pro rozvodové situace s výskytem domácího násilí typické) nemohou nikdy vytvořit atmosféru vzájemné spolupráce. SP nemůže být a není důvodem k tomu, aby se zcela zdevastovaný vztah rodičů obnovoval kvůli naději na spolupráci. To je zcela nereálné. Podstatou těchto vztahů je od samotného počátku nadvláda „silnějšího“ partnera nad  „slabším“, který  se musí ve všem a vždy podřizovat. Období rozchodu je tudíž obdobím zvýšené násilné aktivity, protože „mocný“ není schopen zpracovat ztrátu kontroly nad svým partnerem a ztrátu partnerského vztahu, na němž může být (a často je) hluboce závislý.  Jakákoli situace umožňující stanout tváří v tvář – je příležitostí k pomstě a dalšímu týrání. Situace (společná schůzka na OSPODU, styk s dítětem či soud) , které tlačí na dialog a nutnost dohody jen rozdmychávají agresivní pocity a zvyšují riziko dalšího násilí.

Oběti domácího násilí, které se brání kontaktům- dalšímu týrání, dělají pro sebe i své děti to nejlepší. Přesto mnozí odborníci obviňují matky z poškozování zájmu svých dětí, když je chrání před reálným nebezpečím. Především děti tak doplácejí na neznalost zainetresovaných odborníků a jejich nepochopení, že manželská dysfunkce není produktem konfliktu, ale zneužívání.

 

Dětství je nejkrásnější období v životě člověka, obecně jde o čas radosti, her, poznávání světa a učení, jak se v něm pohybovat. Děti se v ideálním případě nemusí zabývat spory, starostmi ani otázkami každodenního přežití. Zodpovědnost za svůj život přebírají pomalu, postupně, adekvátně věku – jako stromek -pevnými kořeny vrůstají do života, aby se samy mohly stát stromem, jež v dospělosti přináší své ovoce.

Od rodičů potřebují především všeobjímající lásku, pocit jistoty a bezpečí, zajišťující jim pevnou půdu pod nohama.Vše ostatní, včetně materiálních prostředků a výhod je až na druhém místě – pokud máme prospěch dítěte na prvním místě.

Dnes bohužel často vítězí spory a boj dospělých – o moc a kontrolu, o to kdo je lepší a dokonalejší, kdo je schopen se déle hádat a druhému více ublížit. Dítě, byť by jeho role měla být určující a hlavní, je místo toho „použito“ jako hlavní prostředek boje.

To, že tím ztrácí nejdůležitější kus života – své krásné dětství, nikoho ze zúčastněných zjevně moc nezajímá.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Postraumatická stresová porucha

 

Posttraumatická stresová porucha v dětském světě

 

Mgr. Eva Šilarová

 

Děti přicházejí na svět bez prostředků nutných k životu a jejich vývoj není zdaleka dokončen.

Současná věda dokázala, že lidský mozek se vyvíjí 23-25 let, zatímco u ostatních savců je jeho vývoj dokončen již před narozením. Vývoj lidského mozku je tedy přímo ovlivněn tím, co bude dítě prožívat, jakou péči a jaké interakce zažije. Zárověň patří ke genetické výbavě schopnost a kapacita rozumět významu věcí a dějů pomocí emocí, pocitů a citů.

Citát Alberat Pessa : „Naplnění potřeb musí nastat ve správném čase, se správnými lidmi a správným způsobem.“

Po dlouhá léta děti potřebují své rodiče, jejich láskyplnou péči, moudrost a podporu, jsou pro ně mostem k okolnímu světu.  Od nich děti získávají nejzákladnější představu o fungování světa.

Děti své rodiče nepřetržitě bedlivě pozorují a sledují, postupně si osvojují jejich způsoby chování do nejmenších deatilů (tón hlasu, mimika a gesta…). Vzhlížejí k nim a chtějí být jako oni. Rodiče jsou nejdůležitější postavy v jejich  malém světě, vnímají je jako zázračné bytosti obdařené nadpřirozenou silou a mocí, protože jsou na nich, minimálně první tři roky plně závislé.

Dítě je z psychologického hlediska kouzelníkem, věří, že jeho myšlenky a činy ovliňují to, co se stane, vidí nadřirozené síly jako příčinu různých událostí a přírodních jevů. Jeho přirozeným světem je svět fantazie, v němž jsou hranice snu a reality snadno zaměnitelné. Svět dospělých je oproti tomu světem řádu, organizace, povinností a spěchu. Pro dítě nepřátelský, neznámý a nepochopitelný. Dětský ráj pravidelně navštěvují temné, zlé a hrozivé stvůry. Může se v ně proměnit i  dobrý rodič, pokud např. zabraňuje v něčem díteti příjemném (cákaní v louži). Pokud se však nejbližší osoba promění v trvalý zdroj strachu a bezmoci – dítě je ohroženo v samém základu své existence.

Až do roku 1976 byli odborníci přesvědčeni, že děti na rozdíl od dospělých jsou vůči působení traumatu imunní – prostě je beze stopy vymažou ze své paměti. V tomto roce došlo v Kalifornii k únosu školních dětí z autobusu, byli drženi v nelidských podmínkách a hrozilo jim pohřbení zaživa. Když se jim podařilo utéci – díky aktivitě jediného chlapce  – měští radní tehdy prohlásily, že jsou děti v bezpečí a zcela v pořádku. Rodiče dětí však informovali o tom, že kromě aktivního Billa všechny děti trpěly děsivými nočními sny a úzkostnými stavy. To bylo podnětem pro výzkumy v této oblasti a vedlo ke změně názoru věděcké veřejnosti.

Mimo jiné bylo též zjištěno, že na druhém místě po traumatické události samotné má vliv na rozvoj PTSP u dětí chování jejich rodičů. . Pokud zpanikaří, zvyšují tím stres svého dítěte. Když naopak mlčí a tváří se, jako že se nic nestalo, zvyšují tím u dítěte pocit viny. Rodiče by si to měli uvědomit a snažit se o to, aby se co nejlépe sami vyrovnali se situací.

 

Velmi zjednodušeně by se vznik T u dětí dal popsat – jako mnoho, brzo či rychle (u dětí se ještě nestačily vyvinout obrany ani pevná psychická stuktura).

Příznaky PTSP se u dětí liší podle jejich věku, liší se i od příznaků dospělých.

Záleží také na závažnosti traumatu a stupni násilí.

Nejdůležitějším faktorem pak je to, zda se jedná o trauma jednorázové či opakované, dlouhodobé.

Jednorázový stres má za následek krátkodobý a odstranitelný deficit. Děti většinou netrpí vtíravými myšlenkami, disociací ani citovou otupělostí

 

Traumatu mohou být děti vystavené již před narozením (např. způsobem zplození – znásilněním), v době nitroděložního života, nebo v průběhu porodu.

Porod – chvíle, kdy se od sebe po deviti měsících nejinetzivnějšího soužití matka a dítě od sebe tělesně odloučí je velmi  zásadní a citlivý krok v jejich dalším vztahu. Přirozený porodní proces stimuluje u matky hormony, které mocně podporují její ochotu a připravenost emocionálně dítě přijmout. Císařský řez- původně metoda pro extrémní nouzové případy se dnes aplikuje až u třetiny porodů, (u nás každá pátá žena) – pro jistotu či na zakázku. Odstranění porodních bolestí pomocí narkózy a medikamentů otupí nervové dráhy, které pak nejsou v dostatečné míře schopny vést intenzivné pocity lásky a štěstí.

 

V prvních letech života, od narození do tří až pěti let, je dítě tak malé a jeho nervová soustava tak málo vyvinutá, že jeho možnosti záchrany a přežití jsou velmi omezené.

Pokud se traumatické události opakují, dítě je zažívá jako převažující životní zkušenost a není mu poskytnuta ochrana a adekvátní pomoc – jedná se o vývojové trauma. U dítěte s raným traumatem dochází ke změnám při vývoji mozku (strukturální změny v neuronové síti, včetně atrofie vedou k permenentnímu poškození až úplné ztrátě této sítě a to zejména v pravé hemisféře, která je zapojena do rozvoje dyadické vztahové zkušenosti).

Tento narušený vývoj způsobuje poruchy emocionality, kontroly impulsů a chování. Dítě pak reaguje na svět a jeho podněty odlišně, než běžná populace vrstevníků. Jeho chování je hodnoceno jako problémové až nezvladatelné. Exituje reálné riziko že ani jeho případní další vychovatelé jej nepřijmou a nepochopí kořeny jeho neštěstí. Tím se kruh uzavíra, dítě zažívá další trauma, které prohlubuje dříve získané symptomy.

Se zvířaty máme společné tři základní reakce na ohrožení : útok, útěk a ztuhnutí. Ideální je, pokud děti mohou (stejně jako zvířata) vyvinout aktivitu ke své záchraně – utéct nebo se bránit. Pokud dojde k zatuhnutí, nedojde k uvolnění vyplavených chemikálií (adrenalin, noradrenalin a kortizol) přežití a vznikají symptomy. V tomto kontextu jsou flashbecky snahou NS o dokončení akce, chování je řízeno biochemií mozku.  Normální reakcí na nesnesitelnou bolest nebo strach je únik – malé dítě ale uniknout nemůže, je zcela závislé. Psychika tedy vytvoří možnost disociace – rozdělení.  (viz graf – kolečka) Část přežití nic necítí, strašné věci se dějí dál, ale už ne mně. Pokud se aktivuje často a v raném dětském věku, stane se dobře fungujícím vnitřním systémem. Pokud dítě zažívá opakované stavy disociace, zničí tento nevědomý ochranný proces celkový smysl dítěte pro význam věcí, celého světa a hlavně sebe – dojde k poškození sebepojetí. V podstatě každé traumatizované dítě nakonec dojde k přesvědčení, že trpí proto, že je nějakým zásadním způsobem špatné. Zloba a vztek, který patří osobě, jež dítě týrá či zanedbává se tak obrací dovnitř, proti dítěti.

Dalším nevědomým procesem dojde k zatlačování a umrtvování nepříjemných vzpomínek a pocitů. Tím vzniká odtrženost od vědomí vlastních emocí a sebe sama. Myšlenky a emoce postrádají souvislost, chování je bez vědomé volby, plánování nebo vědomí sebe sama se vyznačuje opakováním. Vnitřní rozpolcenost pak dítě vystavuje riziku dalšího utrpení v mezilidských vztazích. Bude opětovně terčem posměchu, zloby, šikany. Rozpolcenost vědomí bude dále přispívat k větší náchylnosti k nehodám a potížím s učením.

Komplexní trauma v dětství je spojeno se vzorcem jak nedostatečně, tak nadměrně kontrolovaného chování. Zneužívané děti mohou vykazovat vzorce rigidně kontrolovaného chování již ve druhém roce svého života, včetně kompulzivní poddajnosti ve vztahu k požadavkům okolí, odporu ke změnám rutiny, pevně zavedených rituálů a rigidní kontroly přijmu potravy.

 

Děti, a to zvláště starší, své trauma zcela vědomě vytěsňují. Tím, že se rozhodnou vyhýbat se myšlenkám na prožité trauma, i rozhovorům o něm, se snaží uzdravit ze svých zranění a působit dojmem, že je vše v pořádku. Dospělí pak často uvěří tomu, že dítě na to prostě zapomnělo a že by mu uškodilo, kdyby o tom začali znovu mluvit. Dítě ale nezapomnělo.

U menších dětí jsou jasné signály v jejich způsobu hry, kde se často objevuje znovupřehrávání traumatické situace, např. velké bouračky autíček, surové zacházení s panenkama, šikana zvířat či kamarádů, apod.

Děti volají o pomoc formou tělesných, psychosomatických potíží – bolestmi břicha, hlavy, celková nevoslnost, únava, nočními děsy,nočním pomočováním, oslabenou imunitou, atopickými ekzémy, hyperaktivitou, poruchami chování a učení. Děsivé sny se mohou opakovat i několikrát za noc, někdy může snová realita výrazně změnit vzpomínku na T, takže dítě je nakonec líčí jinak, než jak se ve skutečnosti událo.

Objevují se regresní projevy – pomočování, šišlání, cucání palce, kývání tělem, menší děti přestanou mluvit, starší děti se vrací k plyšákům,  nemožnost samostatného spaní (usínání)….

Často jsou apatické, chybí jim energie, stahují se do sebe.

Zvláštní místo mají také myšlenky na smrt – většina dětí jen málokdy myslí na S a vůbec si nepřipouští ,že by jednoho dne mohly zemřít. Pro tyto děti ale smrt nabývá reálnější tvary (adekvátně věku), některé si dokonce přejí zemřít, je to pro ně vykoupení z nesnesitelné a neřešitelné situace,  nedělají si žádné plány do budoucna, nechtějí se dožít dospělosti – velmi typické při dlouhodobém neřešení traumatického působení.

Některé děti s PTSP se drží dospělých a nepustí je ani na krok. Obávají se , že i kratičké odloučení by se mohlo změnit v trvalé.

Velmi často se u dětí objevují strachy, které s T nemusí souviset : strach ze tmy, ze samoty, z cizích lidí, z neznámých situací a neočekávaných zvuků.

Když se situace nelepší, mohou postižené děti začít popírat realitu. Popisují události, které se vůbec nestaly, či proběhlou událost výrazně zkreslí.  Nejde o vědomé lhaní – jejich vzpomínky odrážejí jejich vnitřní realitu, která je z ochranných důvodů jiná, než reálný svět.

Někdy také popisují svůj vlastní zážitek jako něco, co se stalo někomu jinému (u straších dětí), nebo o čem jen slyšely.

Toho lze využít, protože touto formou jim lze nastínit možnosti pomoci.

U starších dětí je nejrozšířenějším prostředkem otupování traumatických pocitů užíváním drog (tabák, alkohol…lehčí drogy, které však záhy přestanou stačit a hrozí riziko užívání tvrdých drog).

Chlapci, kteří byli sexuálně zneužíváni, jsou většinou zmateni ve své sexuální identitě. Stydí se za své zneužití a necítí se být muži, což mohou už jako děti kompenzovat tím, že se stávají pachateli dalšího zneužívání a tím prokazují sami sobě svoji sílu a mužnost.

Děti vnímají traumatizace svých rodičů. Zlobí se na všechny a na všechno co způsobilo T jejím rodičům a přitom zažívají vlastní bezmoc. Někdy se cítí nevidelné, zanedbávané, protože problémy rodičů na sebe strhávájí veškerou pozornost a nenacházejí naplnění svých emočních potřeb, cítí se osamělé. Mají na rodiče zlost a zaroveň se kvůli tomu na sebe zlobí. Mají nízké sebevědomí, jsou unavené péčí o své rodiče, často se necítí dobře i když vlastně nevědí proč.

Tak je jejich duše obtížena rodičovskými traumaty. Rodiče je ostatně často používají jako ventil či štít před vlastními traumatickými tlaky. Děti jsou ve své závislosti ochotné tento tlak na sebe převzít a svým rodičům odlehčit.  Léčením traumat rodičů tedy léčíme zároveň i jejich děti.

 

Je-li traumatizace dlouhodobá a dopouští-li se jí člověk blízký, pak se dítě vyrovnává většinou dvěma základními způsoby (viz tabulka):

– je agresivní a šikanuje slabší (děti, zvířata, ničí hračky) – role agresora

– je pasivní, ustrašené, neumí se brátnit, nechá se terorizovat a šikanovat – role oběti

 

–  nebo vypadá zdánlivě v pořádku – většinou ale trpí záchvaty vzteku, pláče, může se vyskytnout sebepoškozování.

 

Děti, které strávily valnou část svého života v prostředí DN, zažily události tak závažné a citově zraňující – a to ať jsou „pouhými“ svědky či i obětmi násilí, takže na

nich zanechaly dlouhodobé psychické následky.

Jejich problémy jsou asi nejvíce patrné v oblasti mezilidských vztahů. často se uzavírají do sebe a vyhýbají se tělesné i emoční blízkosti s jinými lidmi, včetně vlastní rodiny. Jsou nedůvěřivé a ostražité.  Velice často je tento postoj podpořen druhotnou traumatizací – zážitky opakovaného nepochopení, nevyslyšení a bezmoci – např, právě v kontaktu se sociálními pracovníky.

Situace domácího násilí je pro děti rozumově i logicky neprosto neuchopitelná, takže žijí v trvalém emočním zmatku. Proto inteznzivněji než dospělí, potřebují především emoční podporu a zakotvení.

 

Možnosti pomoci

 

Emoční uzdravení nemůže začít, dokud dítě nezíská pocit bezpečí a jistoty – což obvykle znamená opustit nebezpečné místo.

Sebelepší terapie se míjí účinkem, jesliže dítě setrvává v prostředí, kde mu hrozí nebezpečí, kde probíhá násilí. Zde žijí uprostřed bitevního pole a nedodržování strategií přežití by pro ně mohlo být velmi nebezpečné. Změna prostředí sama o sobě k vyléčení nestačí, je třeba začít pracovat na překonání zažitého pocitu bezmoci.

Pro tyto děti je velmi důležité najít osobu, k níž mohou mít plnou důvěru. Osobu, která nekritizuje, neobviňuje – ale vstřícně naslouchá, respektuje jejich pocity a nabízí podporu a pochopení.

Jakmile získají pocit bezpečí, mohou začít uchopovat život do svých rukou, oplakat ztráty, najít cestu k ostatním lidem, jejich příznaky se zmírní až časem vymizí a objeví se pouze tehdy, když prožívají nějaký stres. Začnou naplno žít přítomností a dovolí si hledět do budoucnosti.

 

Skupinová terapie nabízí možnost sdílení vlastních zážitků a korekci naučených vzorců chování ve skupině vrstevníků v atmosféře bezpečí a důvěry.

 

Velkým krokem na cestě vnitřního uzdravení je, když si uvědomí svá duševní rozštěpení a začne poznávat, v jakých životních situacích přechází z jedné části své osobnosti do druhé.

Řešením není posilovat část přežití, ale znovu navázat kontakt s traumatizovanými částmi, umožnit zdravé části je vnímat (nerušit úhybnými, ochrannými manévry, kontrolou či kompenzací.) a integrovat. Pomáháme tedy dítěti pojmenovávat situace, odlišovat dobré od zlého, vlastní od implantovaného (postoje, pocity). Ubezpečujeme je, že vina není na jeho straně, ale vždy na straně dospělého.

 

Medikace

Medikamentózně se zablokuje schopnost pociťovat – traumatická část je tedy omezena ve svých možnostech projevu – pokud působí medikament, který je třeba přijímat ve stále se zvyšujících dávkách. Potlačování jednoho symptomu také často vede k tomu, že se objeví jiný. Takže ideální stav je kombinovat medikamentózní léčbu s psychoterapií. (dyadická vývojová psychoterapie, konstelace, práce s tělem…..)

Při traumatu není možnost volby, chybí moc zasahovat. Jakákoli aktivita ve smyslu léčebném je tedy užitečná 🙂

 

Traumatizovaný člověk je řízen nevědomými procesy přežití, které mu brání být ve spojení s vlastním tělem. Symptomy jsou narušené kanály energie, která by měla volně proudit. Základ léčby tedy leží v těle. Naše tělo je celostní systém, stačí drobná změna (např. v držení těla) a projeví se na fungování celku. Tělo samo ví, co potřebuje (neustále vysílá signály o tom, jak se má – mimovolní pohyby, tiky), ve světě zvířat, v divoké přírodě neexistuje PTSP. Reakce těla – CNS jsou automatické, intuitivní a nevědomé, tělo se neustále přizpůsobuje životní situaci.