Zamyšlení nad střídavkou

 Rodina jako organismus

 Pod pojmem rodina si běžně představíme matku, otce a dítě (děti). Obrazně by se dalo říci, že je to složitý „organismus“, který je tvořen z originálních a osobitých bytostí. A stejně jako živý organismus prochází neustálým vývojem, který je možno rozdělit na typické fáze.

V první fázi, v tzv. době chození, před narozením dětí, jde o testování slučitelnosti povahových a charakterových vlastností obou dospělých partnerů. To je velmi důležité období, protože bez vzájemného poznání, pochopení a funkční spolupráce lze jen těžko později ustát každodenní realitu.

Po narození prvního dítěte přichází fáze druhá, velmi kritická a zlomová – kdy se dospělí ujímají role rodičů – mámy a táty. Příroda zde výrazně pomáhá ženám, neboť jejich role má biologický podklad.Vzhledem k těhotenství, porodu a kojení mají ženy tuto fázi velmi zjednodušenou, dítě je doslova částí jejich těla, po několik dlouhých měsíců byli v jednom těle, spojeni pupeční šňůrou, která v symbolické rovině přetrvává po celý život. Mužův podíl je „pouze“ v genetické výbavě, jejíž rozvoj je u dítěte pomalý a postupný. Stejně tak je to i s otcovským vztahem. Je třeba ho pomalu a postupně vytvářet a budovat. Tato skutečnost, spolu s tradičním pojetím mužsko- ženské role, se s největší pravděpodobností zasloužila o dřívější trend automatického svéřování dětí matce. Dnešní rozdělení rolí vykazuje jistý posun. Ženy- matky mají větší ambice i prostor pro seberealizaci, muži nastupují na mateřskou dovolenou, více uplatňují svá rodičovaská práva (ne vždy však i povinnosti).  Pro většinu malých dětí (cca do 3 let věku) však zůstává životní realitou, že nejbližším pečovatelem a člověkem vůbec, je jeho matka.

Další fáze rodiny se pak řídí dle vývoje prvního dítěte (rodina s kojencem, s předškolákem, s puberťákem…) a každá tato fáze má své specifické nároky a požadavky na všechny její členy.

Fungování rodiny je také do velké míry závislé na tom, jak fungovala původní rodina jejich dospělých tvůrců. Každý si v sobě neseme model partnerského chování, komunikační vzorce, strategie řešení problémů, výchovný styl a mnoho dalších přejatých aspektů vzájemného soužití. Vynořují se postupně, adekvátně fázím a situacím, do nich náleží. Bezdětný člověk často ani netuší, co vše se v něm dá do pohybu při narození potomka (při jeho prvním nezvladatelném pláči, odporu, úrazu, průšvihu…).

Je-li vztah mezi rodiči vyrovnaný a zralý (stejně jako jejich osobnost), pak vytvářejí bezpečný a láskyplný domov, v němž může dítě svobodně prožívat své dětství a spontánně naplňovat své vývojové potřeby. Míra rozvodovosti u nás a stále rostoucí počet porozvodových sporů je však smutným důkazem toho, že tomu tak mnohdy není. Důvodů je více, jedním z těch zásadních je ten, že partneři podceňují význam první-poznávací fáze, přehlížejí zásadní problémy (jako např. alkoholismus) a nedostatky (charakterové vady), naivně doufají, že se dítě stane nositelem změny v chování partnera. Dítě ale není žádný spasitel, je to svébytná bytost, spojující článek rodičů a závazek na celý život. Zvláště v počátku – po narození –  připomíná „vrženou bombu“ do krajiny stávajícího života. Byla-li stávající krajina jakž takž klidná, je zde předpoklad, že bude mít tendenci se zase zklidnit. Byla-li však již před „výbuchem“ rozbouřená a nestálá, pak dojde ke gradaci všech aspektů soužití.

Zjištění, že partner je někým úplně jiným, než se zdálo a čekalo je velmi bolestné. Mnohdy uplyne i více let, než je zřejmé, jaký dopad má nesprávná volba na život rodiny a především na budoucnost a perspektivu dítěte. A i když jsou důsledky a nutnost změny zcela zřejmé –  řešení je obvykle složité.

Děti potřebují mámu i tátu. Jsou jejich součástí a bez nich nejsou úplní. Pokud jsou dobrými rodiči, nikdo nepochybuje o tom, že je jejich přítomnost pro dítě nezbytná. Ne všichni rodiče však – z nejrůznějších důvodů – jsou dobří. A tady nastává problém. Je biologická příbuznost, legitimní rodičovství, dostačující pro  adekvátní rodičovské chování a výchovu dítěte?  Dle selského rozumu zcela absurdní otázka – nicméně dnes velmi aktuální. Proč je tak těžké přijmout skutečnost, že rodiče nejsou nutně a za všech okolností ti praví a nejvhodnější vychovatelé dítěte pouze díky biologické příbuznosti? Nezralý, egoistický psychopat jen těžko může předat svému potomkovi něco pozitivního do života, stejně jako život na „válečném území“ mezi dvěma znepřátelenými rodiči.  Bylo potvrzeno, že dlouhodobé konflikty rodičů mají mnohem pronikavější a destruktivnější vliv na děti, než samotný rozvod a případné odloučení od jednoho z rodičů. Výzkumy opakovaně a konzistentně dokazují, že děti v rodinách s jedním rodičem fungují adekvátněji, než v rodinách s oběma rodiči, jejichž vztah je silně konfliktní. Z dlouhodobého hlediska se jeví rozvod a svěření do péče jednomu rodiči v těchto případech často menším zlem.

Současný trend rozhodování o budoucnosti dětí míří úplně jiným směrem. Zcela se opomíjí důkladné prověřování rodičovských kvalit a vztahů s dítětem – právo rodičů je nadřazováno právu dětí. Za urputným bojem agresivních parterů  o dítě se často skrývá jen další týrání bývalého partnera. Dítě se opět ocitá ve zcela neadekvátní pozici – po úloze spasitele je z něj nyní nástroj pomsty. V očích násilného, psychopatického rodiče je odosobněno a stává se vysoce účinnou zbraní.

A co samotné dítě? Jak prožívá celou situaci, jaké jsou jeho kompetence a možnosti, kdo je na jeho straně? Uprostřed sporu rodičů, kterému nerozumí, prožívá dítě pocity naprostého zmatku, strachu, bezvýchodnosti a nezřídka i viny za celou situaci. Jeho chování a prožívání je těmito pocity paralyzováno. Odlišuje se od svých vrstevníků. Vztahové problémy v původní rodině vedou k dalším mezilidským problémům. Takovéto dítě může být vystrašený samotář či agresivní velitel, který šikanuje slabší i kamarády. Jestliže jeden z rodičů u něj (případně v celé rodině) vyvolává strach, může se stát jeho spojencem právě proto, aby se jeho hněvu vyhnulo, aby bylo na jeho straně. Děti bývají i cíleně manipulovány, aby přenášely nepřátelství druhého rodiče. Je to však tak extrémní  a nepřirozený postoj, že jej odborník může snadno identifikovat. Strach a odmítání jednoho rodiče však může mít i naprosto reálný základ, jak uvádí i Richard A. Warshak ve své knize Rozvodové jevy: „Děti, se kterými některý z rodičů zacházel krutě nebo které se staly svědky opakovaného násilného a nekontrolovaného chování, mají oprávněný důvod k tomu, aby se kontaktu s takovým člověkem vyhýbaly. Takové případy by nikdy neměli být zaměňovány za syndrom zavrženého rodiče.“ V těchto případech padá vina za odcizení na rodiče, který svým chováním sám děti zastrašil a odradil – i když to odmítá přiznat. Agresivní partneři totiž pravidelně odmítají odpovědnost za své chování, odvracejí od něj pozornost a svalují (velmi bravurně) vinu na druhého. Dr.Warshak velmi jasně upozornil na  nebezpečí plynoucí z vynucovaných kontaktů : „Pokud se dítě bojí trávit čas s jedním z rodičů kvůli jeho agresivnímu chování, nemá smysl snažit se pomáhat dítěti překonat strach, pokud bychom zároveň nepracovali s rodičem, nepomohli mu lépe kontrolovat své chování a nezajistili  prostředí, ve kterém by setkávání rodiče s dítětem mohlo probíhat bezpečně.“

Naprostá většina dětí hluboce lituje rozvodu a v skrytu duše či otevřeně si chce ponechat oba rodiče. Dokonce i opuštěné děti v dětských domovech a obětí týrání nezřídka své „hříšné“ rodiče hluboce milují. Zneužívané děti ve skrytu své duše nepřestávájí doufat, že se jim jednou dostane přijetí a lásky od člověka, který je týrá.

Jsou-li však děti dlouhodobě doma svědkem domácího násilí – nevyzpytatelných projevů zloby, nenávisti a agrese, pak neustále rozzlobeného, okamžitě trestajícího a do sebe zahleděného rodiče v zájmu sebezáchovy odvrhnou – a to aniž by na tom měl druhý rodič (ostatně většinou též v roli oběti) jakýkoli podíl.  V těchto případech je zavržení naprosto oprávněné a ospravedlnitelné – což Dr. Warshak ve své knize jasně zmiňuje. Zainteresovaní odborníci by měli znát jeho dílo komplexně, neomezovat se pouze na účelové citace bez správného kontextu.

Rodičovská role je jako jediná v životě nezastupitelná. Když  ji však rodič není schopen adekvátně plnit  – je lepší – v kritických fázích vývoje dítěte – jeho negativní vliv omezit. Nejde zde o negaci jednoho z rodičů,  jak je často rozvod a svěření dítěte do výlučné péče vnímáno, ale  pouze o zajištění bezpečné a nedevastující formy jeho vlivu.

 

Boj o dítě nemá vítěze…

Vyskytuje-li se mezi rodiči  vleklý konflikt často doprovázený projevy domácího násilí, jež nelze řešit dostupnými formami pomoci (rodinné poradny, mediace apod.) je nutno zahájit rozhodování o svěření  nezletilých dětí do péče pouze jednoho z rodičů soudem.

Jak ale správně určit, který z nich je dítěti citově bližší, jak změřit jejich rodičovské schopnosti, když ani přesně netušíme, co vše je tvoří? I osvícení soudní znalci přiznávají, že u nás  není dostatečně vypracován přístup ke kvalifikovanému posouzení možné rodičovské patologie. Mnohé soudně znalecké posudky to jen potvrzují (více níže).

Současný trend u nás, vyvolaný intezivní aktivitou několika skupinek bojovně naladěných otců prosazuje moderní pojetí střídavé výchovy jako automatického  řešení porozvodového uspořádání – se silným argumentem, že oba rodiče mají na děti stejná práva. Zdánlivě spravedlivý přístup ve skutečnosti udržuje nerovnováhu a nerovnost ženy a muže v jejich vztahu. V praxi to vede při rozhodování o svěření dětí do péče k upřednostňování práv rodičů nad zájmy a právem dítěte. Výsledkem je zcela absurdní situace, kdy rodičovo právo (s jeho vymahatelností) znamená pro dítě povinnost i za cenu závažného poškození jeho psychického i fyzického stavu.

Nabízí se zde otázka – pro koho je tato varianta prospěšná a užitečná? Pro dítě, o jehož další život  jde (či spíše by mělo jít) v tomto sporu – rozhodně ne.

I když dítě vyjádří svůj postoj, své přání, rozhodující slovo má soud. U soudu práva dítěte zastupuje kolizní opatrovník – sociální pracovnice. Ta by měla dobře znát rodinné prostředí a poměry mezi rodiči. Měla by se také zajímat o prožívání a přání dítěte. A především v jeho souladu pak vystupovat u soudu. Realita je však bohužel zcela jiná.  Práva dítěte v naprosté většině neobhajuje nikdo. Hlas sociální pracovnice je slyšet málokdy, když už, tak bývá nevýrazný, případně se přiklání k silnější straně. Není neobvyklé, že dítě je profesionály manipulováno (musíš mít tatínka rád/a jinak půjdeš do dětského domova), jeho sdělení jsou překrucována či je přinuceno k falešným výpovědím.

Ani soudní znalci, kteří mají soudu rozhodování usnadnit, to mnohdy nečiní, často jen přilévají do ohně sporu a zvláště u výskytu domácího násilí nejsou schopni pravou realitu vůbec posoudit. Prvek násilí nejčastěji zcela ignorují. Jejich závěry jsou nezřídka nepoužitelné (oba rodiče jsou shledáni kompetentní k výchově dítěte) nebo zhola nesmyslné, protože často vycházejí z neověřených informací, případně neberou v potaz kontext dlouhodobého týrání, jež se projeví v testech obětí.

Velmi přesně skrytou povahu těchto soudních sporů vystihl PhDr. Eduard Bakalář v Psychologii dnes č. 11 z roku 2009 :

“ Rodič žádající soud o svěření dítěte do výhradní výchovy zpravidla vyjmenovává nedostatky druhého rodiče a u sebe uvádí jen pozitiva. Když má slovo druhý rodič, dělá totéž. Náš soudní systém to vlastně žádá. Pravidelně slýcháváme, co ten druhý dělá špatně, co zanedbává, jak je dítě stresované, nedobře vychovávané, manipulované, popouzené, ohrožené atp. Při rozhodování dochází i k paradoxním výsledkům: povahově horší rodič nakydá na druhého více špíny a soudce pak svěří dítě rodiči, který při jednání vypadal „lépe“, tomu s horšími povahovými rysy. Mnohým však uniká podstata sporu. Jde o „vlastnictví“ dítěte. Tedy o to, aby právě nás dítě mělo ze všech lidí nejraději, abychom mu byli nejbližší osobou, abychom byli výhradními architekty jeho duše. Aby převzalo naše základní životní názory, postoje, hodnoty, tradice rodiny, z níž sami  pocházíme. “ Nelze nevidět, že pan doktor Bakalář zde zaměňuje rodičovskou lásku za majetnickou touhu a silný egoismus. Představa o vlastnictví dítěte je velkým omylem ( ale bohužel – shoduje se s častým mužským pohledem na dítě i na partnera) . Vychází totiž ze zcestné představy, že dítě představuje neforemný kus připomínající sochařskou hlínu, kterou rodiče a ostatní dospělí mohou formovat do libovolného tvaru, který považují za vhodný a správný. Děti  ale nepatří žádnému z rodičů, nejsou jejich majetkem. Nejsou ani tabulou rasou. Každé dítě je jedinečná osobnost, má svoji charakterovou výbavou, své schopnosti, názory, myšlenky a pocity. Jako takové má každé dítě právo na svůj svět, svůj prostor, svůj život. Dětská duše je sama sobě architektem, nepotřebuje indoktrinaci, manipulaci ani jiné nepřirozené postupy.

V ideálním případě (pro dítě) by oba rodiče  měli své dítě ctít a respektovat, poznávat a objevovat jeho povahu, sklony a zájmy. Dle toho pak přizpůsobit své výchovné postoje a cíle tak, aby to odpovídalo individualitě dítěte. Takové chování rodiče a způsob výchovy je v zájmu dítěte a  mohlo by být jedním z hlavních kriterií při posuzování rodičovské kompetence.  Lze z toho tedy vyvodit logický závěr, že necitlivý rodič nevnímá a nehodnotí dítě na základě jeho vlastních projevů, ale interpretuje jeho chování a projevy ve světle svých vlastních přání.

 

Střídavá péče (SP) aneb cesta do pekel

Institut společné a střídavé výchovy byl zaveden novelou zákona o rodině, v ČR od roku 1989.

Společná výchova : Soud nerozhodne o svěření výchovy jednomu z rodičů, ale pouze schvaluje dohodu rodičů o společné výchově.

Střídavá výchova: Jedná se o soužití jednoho rodiče a dítěte (nebo s více dětmi) po určité časové období (jeden měsíc, 14 dní či týden). Obvykle se dítě stěhuje z jednoho bytu do druhého. S tím je spojená změna prostředí, jídelníčku, režimu, zábavy, pravidel, slovníku i přístupu a životní filozofie. I když děti potřebují oba rodiče, působí tento režim v jejich životech (v závislosti na věku a charakteru dítěte) velký chaos, přicházejí o pocit jistoty a zakořeněnosti v jednom domově. Je nutno také zvážit zdravotní stav dítěte – SP není vhodná pro děti jakkoli handicapované, pro děti s poruchami chování či soustředění, u nichž je v jejich zájmu nezbytné upřednostnit stabilní prostředí a pevný řád.

V současně době je u nás SP mnohými odborníky vyzdvihována jako ideální řešení porozvodových možností. Jen málo prostoru a pozornosti je však věnováno podmínkám a nezbytným kritériím, bez nichž nemůže SP v praxi  fungovat (a bez nichž by tedy neměla být stanovována).  Skutečně fundovaní odborníci si jsou jasně vědomi toho, že SP  má svá úskalí a nebezpečí, že existují závažné kontraindikace jejího stanovení. Mezi nejdůležitější zásady by mělo ptařit to, že ji nelze stanovovat bez pečlivého zmapování a vyhodnocení dosavadního vývoje rodiny (tzn. historie vzájemného chování a způsobů komunikace mezi členy rodiny), aktuálního stavu a reálných rizik dalšího vývoje. SP totiž klade mimořádně velké nároky na kvalitu a  funkčnost komunikace a spolupráce rozvedených rodičů.

Partneři, kteří se nenávidí, nedůvěřují si (což je speciálně pro rozvodové situace s výskytem domácího násilí typické) nemohou nikdy vytvořit atmosféru vzájemné spolupráce. SP nemůže být a není důvodem k tomu, aby se zcela zdevastovaný vztah rodičů obnovoval kvůli naději na spolupráci. To je zcela nereálné. Podstatou těchto vztahů je od samotného počátku nadvláda „silnějšího“ partnera nad  „slabším“, který  se musí ve všem a vždy podřizovat. Období rozchodu je tudíž obdobím zvýšené násilné aktivity, protože „mocný“ není schopen zpracovat ztrátu kontroly nad svým partnerem a ztrátu partnerského vztahu, na němž může být (a často je) hluboce závislý.  Jakákoli situace umožňující stanout tváří v tvář – je příležitostí k pomstě a dalšímu týrání. Situace (společná schůzka na OSPODU, styk s dítětem či soud) , které tlačí na dialog a nutnost dohody jen rozdmychávají agresivní pocity a zvyšují riziko dalšího násilí.

Oběti domácího násilí, které se brání kontaktům- dalšímu týrání, dělají pro sebe i své děti to nejlepší. Přesto mnozí odborníci obviňují matky z poškozování zájmu svých dětí, když je chrání před reálným nebezpečím. Především děti tak doplácejí na neznalost zainetresovaných odborníků a jejich nepochopení, že manželská dysfunkce není produktem konfliktu, ale zneužívání.

 

Dětství je nejkrásnější období v životě člověka, obecně jde o čas radosti, her, poznávání světa a učení, jak se v něm pohybovat. Děti se v ideálním případě nemusí zabývat spory, starostmi ani otázkami každodenního přežití. Zodpovědnost za svůj život přebírají pomalu, postupně, adekvátně věku – jako stromek -pevnými kořeny vrůstají do života, aby se samy mohly stát stromem, jež v dospělosti přináší své ovoce.

Od rodičů potřebují především všeobjímající lásku, pocit jistoty a bezpečí, zajišťující jim pevnou půdu pod nohama.Vše ostatní, včetně materiálních prostředků a výhod je až na druhém místě – pokud máme prospěch dítěte na prvním místě.

Dnes bohužel často vítězí spory a boj dospělých – o moc a kontrolu, o to kdo je lepší a dokonalejší, kdo je schopen se déle hádat a druhému více ublížit. Dítě, byť by jeho role měla být určující a hlavní, je místo toho „použito“ jako hlavní prostředek boje.

To, že tím ztrácí nejdůležitější kus života – své krásné dětství, nikoho ze zúčastněných zjevně moc nezajímá.