Témata

Život

V čase, který nazýváme životem, je pro nás připraveno mnoho důležitých lekcí, které nás mají něčemu naučit.
Mnoho lidí jen „přežívá“ – nezačali skutečně plně žít.
Každý člověk má kdesi hluboko ve svém nitru vědomí o tom, jaké je jeho určení, kým by se měl stát a dokáže poznat, kdy jde správným směrem. Platí to i opačně – dobře cítí, že něco není, jak má být a není plně sám sebou.
Člověk může buď padat dolů, nebo stoupat vzhůru – stagnace jako taková neexistuje.
Jestliže trávíme život ohlížením se zpátky do minulosti a přípravou na budoucnost – pak ve skutečnosti nežijeme. Život se odehrává TADY a TEĎ.

 

 Smrt
„Nemohu ke svému životu přidat dny, ale každému dni mohu dát více života“.
Ztrátu zakouší každý z nás po svém – a v čase, který je pro něj vyhovující.  Smutky z minulých let, které nebyly prožity, jen čekají, až k nim dozrajeme.   Nová ztráta může spustit prožívání té staré.

Správný způsob, jak tuto bolest překonat – je bolestí projít.

Dokud ve svém životě postupujeme dále, nezůstáváme nečinně na místě, pak se naše rány hojí.

Strach ze smrti smrt nezastaví – může ale zastavit opravdové žití.

„Nikdo ve skutečnosti neví, co je smrt a zdali vlastně není pro člověka jedno z největších požehnání. Přesto se jí lidé bojí, jako by si byli jisti, že je zlo ze všech nejhorší.“  Sokrates

 

Láska
– jediná opravdová skutečnost a trvalá životní zkušenost
– je protikladem strachu a zdrojem štěstí
– je podstatou vztahů, jádrem tvořivosti
Vaše srdce je plné lásky. Láska je nejdůležitější pocit v životě. Je mnohem mocnější, než cokoli jiného a to přesto, že ji nemůžeme vidět ani změřit.
Láska je to jediné, co můžeme vlastnit, mít neustále při sobě a co si také budeme moci jednou  odnést sebou.
Bez lásky k sobě, druhým lidem, k přírodě a vesmíru je člověk chladný, izolovaný až nelidský.
Nemůžete-li milovat, je to tím, že se lásce sami bráníte.
Lásku si nemůžeme vysloužit, zasloužit, koupit, vyprosit ani vynutit.
Nedostatek lásky vyvolává vnitřní hlad – hladové rodiny předávají poselství hladu svým dětem.
Cílem terapie je pomoci klientovi rozvinout konkrétní schopnost dávat a pociťovat lásku.

Rodina
Žije se vám právě teď ve Vaší rodině dobře?
Máte pocit, že žijete s lidmi, které máte rádi, kterým plně důvěřujete a kteří důvěřují vám a mají vás rádi?
Přináší Vám soužití ve Vaší rodině radost a povzbuzení?
Jestliže můžete odpovědět „Ano“ na tyto otázky – pak žijete ve zdravé rodině.
Odpovíte-li „Ne“ nebo si nejste úplně jisti odpovědí, pak žijete ve více nebo méně narušené rodině.
Nemusí to nutně znamenat, že je vaše rodina špatná. Znamená to jen , že lidé v ní nejsou úplně šťastni a nenaučili se navzájem otevřeně prožívat své životy.  Rodinná terapie může přispět k náhledu na nevyhovující vzorce a scénaře, upravit komunikaci a obnovit úzdravný proud energie mezi jeho členy.

Tělo
Tělo je energetický systém, v němž probíhá neustálá energetická výměna s okolím. Energii člověk nezíkává jen přijímáním potravy, ale je také „nabíjen x vybíjen“ v kontaktu s okolními silami.
Slunečný, přijemný den, milé setkání, úspěch – to vše jsou pozitivní vlivy. Tmavé dny, nenávist či vztek druhých mají zase negativní vliv na naši hladinu enegrie.
Silněji nabitý člověk se lépe brání negativním vlivům.
Cílem terapie je náhled na vlastní stav energetické rovnováhy, náhled na každodenní způsoby hospodaření s energií a odstranění překážek a bloků, které brání volnému proudění energie.

Sex
Sexuální energie v sobě spojuje vitalitu a vášeň – je vjádřením životní síly. Má moc vytvářet a transformovat. Není v ní nic bezpečného a stabilního.
Čím více budeme sami sobě důvěřovat, tím více a hlouběji se budeme moci oddat proudu energie až do extatické, orgastické kvality.
V sexu je dovoleno vše, co vyhovuje oběma partnerům.
Homosexuální experimenty mohou být součástí vývoje.

Žárlivost
Rozlišujeme dva typy : normální, např. sourozeneckou a patologickou, která vzniká samovolně (nepotřebuje reálné obrazy) a je neodklonitelná.
Žárlivce nelze přesvědčit, nevinu nelze dokázat.
Nadměrná žárlivost může být projevem duševního onemocnění.

 

Nevěra
– pokus o kompenzaci něčeho, co v manželství chybí
– pokus,  jak se od partnera odpoutat
– způsob, jak snášet neuspokojivé manželství
– pokus,  jak se vyrovnat s partnerovou nevěrou
– šance na změnu
„Jistý“ partner neexistuje. V určitých situacích, zvláště jako důsledek chronických vztahových problémů – může nevěra hrozit komukoli.

Partnerství
Jen ten, kdo našel svoje vlastní já, může žít naplno s druhým člověkem a přitom neztratit sebe sama.
Společné soužití vyžaduje jasně definovaná pravidla.
Společný život a společná rozhodnutí vycházejí z funkční komunikace.
Za svou spokojenost či nespokojenost neseme zodpovědnost především my samy.
Kdo sám sebe považuje za nemilovaného, vyhledává si takové partnery, kteří mu toto potvrzují tím, že ho nemilují.
Kdo je sám sobě dobrým partnerem, je dobrý i pro ostatní a hledá si dobré partnery.
Každá forma podřízení se, ústupků, zrady sobě samému brání rovnocennému vztahu.
Je realitou našeho života, že některé vztahy prostě nefungují. Důležité jsou i neshody, zklamání a porážky.

Důvěra
– je schopnost umět se na někoho spolehnout a cítit se s ním v bezpečí.
Základní pocit důvěry má ten, kdo se naučil, že se může spolehnout na rodiče nebo jiné blízké osoby, že může stavět na sobě samém, svém vnímání a že dokáže správně odhadnout a reagovat na životní situace.
Když někomu důvěřujeme, nemusíme se před ním chránit. Věříme, že kvůli němu nebudeme cítit bolest, že nás záměrně nezraní.
Dospělý člověk důvěřuje podmíněně – v situacích, kdy je to na základě jeho zkušenosti moudré.
Dospělá důvěra nevychází s předpokladu „vím, že mi nikdy neublížíš“, ale z jistoty že „sám sobě věřím a ustojím vše, co uděláš“.
Prosíme-li někoho, „už mi nikdy neubližuj“ – děláme ze sebe oběť.

Nemoc
Kdo odmítá své vědomí otevřít konflitku, který je narušuje – otevírá místo toho své tělo původci nemoci. Tělesné orgány pak vyjadřují nepohodu, kterou člověk není schopen dát do slov a otevřeně řešit.
Tělo je pouze „projekční plocha“, nejde o místo, kde problém vznikl a proto ani nemůže být místem ,kde se dá plně vyřešit.
Chronická nemoc = trvalý konflikt.
Znovu nastolení psychické pohody, naslouchání signálům těla a jemné zacházení s ním může být mnohem efektivnější něž velké dávky léků.

Terapie
Intenzivní proces, v němž má klient možnost rozvíjet nové duševní nástroje, které zlepší kvalitu jeho života – bude jej například vnímat realističtěji a bez potlačených emocí. Cílem terapie tedy je i pomoc klientovi stát se spontánnější, což vede k vnímavějšímu pociťování sebe sama.
Dobrodružství sebepoznání, cesta džunglí vyžadující odvahu, odhodlání, úsilí a trpělivost.
Terapeut se stává průvodcem a společníkem na cestě životem.
Nevyslovené obavy a pochybnosti terapii narušují a zpomalují. Tento „modelový“ vztah by měl být co nejvíce přímý a jasný.

Štěstí
Pocit štěstí musí každý sám sobě dovolit.
Lidé mohou být šŤastni, když mohou plně rozvinout svou jedinečnost – ne když se pouze přizpůsobují všeobecně rozšířeným představám a pravidlům.
Šťastní lidé dokáží mávnout rukou nad svojí porážkou, neúspěchem – chápou je jako ojedinělou událost, která ve skutečnosti nevypovídá o jejich skutečných schopnostech.
Pokud se neanučíte radovat se z přítomnosti, nebudete o nic šťastnější, když získáte víc.

Tragédie
Když necítíme svoje určení, nejednáme v souladu s energií života – přihodí se něco, co je na hranici snesitelnosti – tragédie. Ta znamená v životě zásadní změnu a bývá spojena se ztrátou. Ocitneme-li se v této situaci, nikam nevede pokoušet se dát dohormady něco, co už je pryč. Mnohem smysluplnější je využít nového, otevřeného prostoru a zaplnit ho něčím novým.

 

Deprese
Deprese se dá zjednodušeně vysvětlit jako odcizení od našich potřeb.
Upozorňuje na to, že se v našem nitru hodnotíme, nenávidíme a odsuzujeme a tím si znemožňujeme uvědomit si a naplnit své skutečné potřeby.

 

Závislost
– jde o patologický, podřízený vztah jedné osoby k druhé nebo k předmětu. Je to sklon podrobit se nečemu či někomu vně sebe, přičemž někdo nebo něco ovládne náš život místo nás samotných.
Závislost je iluze ráje, do něhož se uchyluje zranitelný člověk, hledající vně sebe to, co nenachází uvnitř sebe.
Závislý člověk se vzdává své svobody, ocitá se na opačném pólu, než je autonomie.
Závislí nevěří, že by je někdo opravdu mohl mít rád.
Potřebují druhé, aby získali sebejistotu.
Zaměřují hněv proti sobě samým.
Klid závislých většinou neodráží opravdovou vnitřní pohodu, daleko více se podobá rezignaci.
Závislost nepomáhá člověku, aby žil lépe, ale aby se v konkrétním, prchavém okamžiku cítil méně špatně.
Opustit závislost vyžaduje především odvahu. Každý den, každou hodinu, každou minutu říkat pravdu a žít svůj vlastní naplněný život.

Strach
– je to tělesná reakce na ohrožení či nebezpečí (reálné či nereálné).
Mít strach je normální, přirozené. Provází nás od narození až do smrti.
Každý krok našeho vývoje a zrání je spojen se strachem, protože znamená krok do neznámé oblasti,
v níž nemáme vytvořené zvládací mechanismy.
Je reakcí na konkrétní nebezpečí – vím, co mě ohrožuje a mohu reagovat, bránit se.
Kdo si strach nepřipustí, ten mu propadá. „Nikdy nebudeš vědět čeho jsi schopen, když budeš poslouchat svůj strach.“  Strach vždy čerpá z minulosti a nutí nás k tomu, abychom se báli toho, co přinese budoucnost.  Žít zdánlivě bezpečným životem, který bere ohled na všechny naše strachy, obavy a úzkosti, to je často to nejhorší, co pro svůj život můžeme udělat.  Život ve strachu není naplněný, skutečný život.
Cílem terapie je pomoc vnitřnímu dítěti klienta, lepší chápání (nejen) svých strachů a osvojení si účinných strategií při práci s nimi.

Úzkost
Pocit ohrožení, které nelze přesně identifikovat. Nemohu se bránit, nemohu reagovat. Člověk není pánem situace, komunikace mezi ním a světem je narušena.
Vnější svět ani lidé nejsou pravou příčinou úzkosti. Příčinou jsou interpretace, které si sami o světě a lidech vytváříme a věty, které si při různých životních situacích v duchu říkáme.
Cílem terapie je odkrytí těchto zcestných interpretací a jejich nahrazení reálným pohledem na život.

Vztek
Vztek směřuje naši energii k trestání druhých lidí kolem. Vychází z posuzování, škatulkování a obviňujících myšlenek, jejichž předmětem je „co by lidé měli“ a „co si zaslouží“.
Obviňování a trestání druhých jsou povrchní způsoby vyjádření hněvu.
Když si přejeme vztek plně vyjádřit, první, co musíme udělat, je oddělit jakoukoli druhou osobu od vší odpovědnosti za náš vztek. Namísto toho je lepší hledat co sami cítíme a potřebujeme.

Rutina
systém neměnných „opěrných“ životních bodů, které potřebujeme, abychom se neztratili. Je třeba si však dávat pozor, abychom se v nich neztratili. Naše chování pak není svobodné a radostné, ale jde o plnění niterných povinností, nad nimiž jsme ztratili moc a kontrolu.

 

Hněv

Je třeba rozlišit oprávněný, pravý hněv od neoprávněného, deformovaného.
Oprávněný hněv se vynořuje tehdy, když se děje něco, co je morálně zlé, v jádru špatné, urážející nebo nespravedlivé.
Neoprávněný hněv se objevuje v případech, kdy se něco postaví do cesty našemu chtění, očekávání či přání bez záměru ublížit či poškodit.

Emoce

Emoce jsou tělesnými projevy. Vytvářejí vnitřní energii, která hledá své projevení na povrchu těla.
Každá emoce, kterou cítíte je pravdivá a skutečná.
Své pocity můžete potlačovat, popírat, racionalizovat. Můžete lhát o tom co cítíte, můžete se přetvařovat. Pocity však jsou autentické a důležité.
Neexistují dobré nebo špatné emoce. Všchny mají svůj význam, svoje místo v životě.
Cílem terapie je umožnit klientovi přijetí vlastních emocí a získání základních dovedností při práci s nimi.

Rodiče
Nemůžete být dobrými rodiči, pokud nepečujete v první řadě o sebe.
Hlavním úkolem rodičů je poznat jedinečnost svého dítěte a umožnit mu jeho svobodný rozvoj.
Děti se učí žít svůj život nejdříve tím, že pozorují, jak žijete.

Místo, abyste svůj život obětovali pro svoje děti, je lepší jej žít jako vzor, který budou moci úspěšně opakovat.

 

Děti
Děti potřebují dobré citové klima v rodině, v němž je láska vyjadřována bez překážek, kde jsou přijímány a cítí se v bezpečí.
Dítě nelze vnímat jako objekt výchovy, ale dle jeho věku jako partnera. Rodiče totiž nejsou jeho vlastníky, ale pouze dočasnými průvodci a správci.
Při psychoterapii dítěte má velký význam spolupráce s rodiči – především s matkou.

 

Kontrola a moc        Čím více věcí se snažíme držet ve svých rukou, tím více náš život ochuzujeme a ubíráme na jeho kvalitě, protože většinu energie „vyplýtváme“ marnou snahou zvládnout neovladatelné.

Čím více se snažíme dostat druhé lidi a situace pod svoji kontrolu, tím více připravujeme sebe i je o zážitky přirozených kontaktů a zážitků, které život přináší.

Když se vzdáme snahy ovládat a usměrňovat chod všeho dle svých představ, možná zjistíme, že život se nepromění v chaos, jehož se tak obáváme. Možná zažijeme pravý opak. Vše dostane možnost přizpůsobovat se přirozenému řádu života,  jehož jsme všichni součástí. A vše nakonec dopadne, tak, jak má.

 

Vina

Pocit viny je v určité, únosné míře zdravý. Může to být varovný signál, že jsme v něčem „šlápli vedle“.  Upozorňuje nás, že na světě nejme sami.

Nezdravý pocit viny pochází z našeho dětství. Postupně vyrůstá z odsuzování sebe sama, z pocitu, že ať dělám co dělám, není to dost dobré a tak jsem špatný.  Je to hněv obrácený proti sobě. Patří k temné stránce našeho života a když proti němu nezasáhneme – roste a sílí.  Přichází z minulosti a udržuje ji při životě.

Upnete-li se na pocity viny – odvracíte se od lásky a života v jeho podstatě.

Stačí sebrat odvahu, své pocity otevřít, sdílet a nezavírat dveře odpuštění. Jakmile odpustíte sobě i druhým, přestane vás vina svazovat svými pevnými pouty.

 

 

Hlavní terapeutická zásada říká : „Ke změně dojde, když se stanete tím, čím jste, ne když se pokoušíte být tím, čím nejste. „